COSI JAKO POKUSY O POEZII

KAŽDÝ Z NÁS JE OBOJÍ

-žalobce i sudí.

Těžko nás zas propojí

prázdno uvnitř hrudí.

Zavřeme se do beden,

omotáme popruhem

nezavadíc pohledem

více jeden po druhém.

ZAS JAKO KAŽDOU NOC PLAVÍM SE ŘEKOU SNU

propocen v peřinách celý se zmítám.

Další sen o vášni jen těžko překousnu,

zvláště když všechny mé vášně jsou ty tam.

Když bdělý nemohu, proč ve snu hřešiti?

Ať kosou Zubatá raději zkosí mne.

Žít jenom ve snění je život k nežití.

Tak ještě naposled a pak již prosím ne.

NEBE JE BEZ MRAKŮ, VŠECHNO SE TŘPYTÍ

vzduch ztuhlý námrazou jako med teče...

Za rohem cení chrup obvyklé žití;

tak zpátky do zbroje a tasit meče.

POMALU DOŠLI JSME KE KONCI JÁ A TY,
už po nás sahají kostlivé pařáty.
Nemůžem utéci, pozdravit své známé
tak málo času je, který ještě máme.

Hlavy i těla nám ztěžknuly olovem
a z dálky zvoní zvon v ladění molovém.
Ranní svit do očí jako nůž nás řeže,
můžeme jen vyčkávat vedle sebe vleže.

Výmluvně mlčíme, hledíme do ticha.
Kdo déle vydrží a kdo dřív dodýchá?
Hodiny tikají, nejen den se krátí;
co dřív jsme nedali, nestihnem si dáti.

Nejvyšší účetní účet nám spočítá
ještě než oschne zem námrazou pokrytá.
Jen těla zůstanou, ve váze zvadlé kvítí,
závoj tkaný z pavučin vlasy ozdobí ti.

Srdce nám utichly, stojí a nebuší,
ze dvou těl s dušemi jsou těla bez duší.
Zvolna se vytrácíš, už jenom málo je tě.
Sejdeme se za chvíli zas na onom světě.

OBČAS MĚ TAK TROCHU DĚSÍ
možnost toho, Bože, že jsi.
Až k Tobě má duše vkročí,
(jsi-li) prosím, přimhuř oči.

VŠECHNY MÉ OMYLY, CHYBY A PŘEŘEKY
tvořící nahořklou lepivou kaši,
ať byly záměrem či padly bezděky
navzdory rozumu v hlavě mi straší.

Byť měly z vědomí po čase ztratit se
tak jako z putiky poslední hosté,
táhnu je za sebou jak hračky na nitce
a k mému zděšení počet jich roste.

Společně vstáváme, spolu si stelem
jak kouli na noze s sebou je vleku,
minulost spojenou s přítomným tělem
zřejmě až do konce. Do konce věků.

MINULOST NECHAL JSEM ZA ZÁDY,
odešel bez slz a parády,
ztratil se jak mlha na poli;
tím více časem to zabolí.

CO CHVÍLI ZA OKNY JITRO SE ROZHOSTÍ,
s úsvitem do krásy nesměle zraje.
Popíjím obvyklý pohárek hořkosti
jenom tak bez cukru namísto čaje.

Nebeští malíři přes celou oblohu
skicují abstrakce nachovou dření
a noční můra již schoulená v brlohu
zdáti si nechává svou můru denní.